1. kapitola

13. 12. 2008 | † 19. 01. 2009 | kód autora: cfn

Někdy jsi vzpomenu, co mě do tohohle pekla vlastně dostalo. Mohla za to má národnost. V roce 1942 přece jen nebyla žádná sranda, když jste Žid... Ona to vlastně nebyla sranda nikdy, ale s porovnáním s koncentračním táborem Osvětim, to byla procházka růžovým sadem.
Měli jste už někdy pocit, že se z téhle situace už prostě nedostanete? Tak přesně tohle jsem prožívala každý den. Je to ubohost bát se pouze zvednout oči, aby váš pohled náhodou nepadl na dozorce s označením SS, který by vás pak bez ostychu střelil mezi oči - nebo při nejmenším zbil.
V Osvětimi se nedělaly rozdíli mezi Židy, homosexuály, Romy nebo politickými vězni. Byla sem prostě dopravována "špína světa" jak řekl Mengele. A to byli vlastně skoro všichni, kdo nepatřili mezi arijce. Takový nesmysl! Arijská rasa! Lidé světlých vlasů, modrých očí, vysocí... Prý elita světa... Proč si vlastně nikdo z nich nevšiml, že si na ně vyskakuje černovlasý malý chlápek, s kartáčkem místo knírku? Taková ironie! Ale dost už o filosofii... Začali jste číst, aby jste se dozvěděli zvěrstva co se tady děla...
Ale před tím...
Stručný životopis nikdy nemůže uškodit.
Koncem roku 1941, to mi bylo 17 let, se rodiče jednoho večera nevrátili domů. Nejdřív jsem si myslela, že se opodili v práci - oba vlastnili společný obchod na druhé straně města. Každou chvilku jsem se dívala na hodiny, které visely nad kuchyňskou linkou. Každá minuta se nekonečně táhla...
Otočila jsem se zase zpátky k nedotknuté večeři na stole. Chuť na ní mě okamžitě přešla.
Samozřejmě jsem věděla co se všude kolem děje - a o to víc se můj strach o ně stupňoval. Několi našich židovských přátel už se "ztratilo". A my se každý den děsili, že k nám vrazí gestapo, zatknou nás, a z nevysvětlitelného důvodu nás naloží do otevřených vagonů a... A dál už jsem na to nechtěla myslet. Stačilo mi, že jsem se každou noc budila hrůzou, s ledovým potem na kůži - Tolik k mému psychickému stavu.
Skřípání otevírajících dveří mě přinutilo zaměřit svou pozornost na malou postavičku protírající si oči. Chvilku mi trvalo, než jsem zaostřila a uvědomila si, že civím na svou šestiletou sestru. Okamžitě jsem nasadila masku s vynuceným úsměvem a skryla za ní to co mě děsilo.
,,Proč ještě nespíš?" optala jsem se, i když důvod mi byl jasný. Pohlédla na mě se skelnýma očima a já okamžitě poznala, že nemá daleko k pláči.
,,Mám strach." zašeptala to tak tiše, že jsem musela odezírat, abych věděla co říká. Než jsem stačila cokoliv říct, jakákoliv slova útěchy, začaly se jí po tvářičkách koulet slzy. Rychle jsem vyskočila ze dřevěné židle, na níž jsem ještě před okamžikem seděla a přeběhla místnost k ní.
,,Ale no tak," přitáhla jsem si jí k sobě a objala ji. ,,Oni se vrátí..." Ale sama jsem tomu přestávala věřit čím dál míň, s každou přibývající vteřinou.
,,Ale Al říkal, že ne." odporovala mi. ,,Říkal, že nás povraždí!" naříkla a ton hysterie z jejího hlasu byl jasně znát.
,,Al je idiot." utrousila jsem nepřesvědčivě. Kdyby mi uvěřila byl by to zázrak...

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.